Něco o našich já

Do jaké míry jsme my opravdu my? Máme o sobě zakotvenou představu, že jsme někdo (někdy i, že jsme NĚKDO), ale je možné říct, že takoví opravdu jsme, jen na základě statistiky v chování a představ o nás samotných?

Někdy narazím na něco, co se mi u druhých líbí a mám chuť být taky taková. Ať už jde o lidi z okolí, nebo postavy z filmů a knih. Nebo se my zamlouvá vidina mě, jak provádím nějakou činnost a říkám si, jo to by mi fakt slušelo, to ke mně sedí, taková chci být a takhle se chci prezentovat. Potom se té představy usilovně držím, až se mi pomalu dostává pod kůži a nakonec se mnou splyne.

S tím souvisí i to, jak mě někdy děsí jakákoliv změna ,bojím se přetvořit sebe sama, ale jde většinou o špatné vlastnosti a o to, kolik práce by snažení o tuto změnu přineslo. Změny přitom přicházejí plynule a nenápadně, že si jich ani nevšimneme a najednou se na nás v zrcadlech dívá úplně jiný člověk a změnu zaregistrujeme, až jakmile se ohlédneme zpět v čase (jak jde vidět, stroj času už dávno využívá každý z nás).

Vždycky jsem chtěla psát, psát články a úvahy, vytvářet příběhy, tvořit melodie a texty, fotit, natáčet. Vlastně jsem měla spoustu snů. Ale na každý jsem vyvtářela takové nároky a tak usilovně jsem se ho držela, dokud jsem si ho neznechutila a nepustila se do snění o něčem jiném.

Odkud se vůbec berou sny? Jakto, že najednou máme pocit, že jen ta určitá činnost nás uspokojí a všechnu svou energii vynaložíme na její naplnění. Nejde ani tak o zápal, ale spíš o pocit, že něco musíme dokázat, už jen z toho důvodu, že jsme se pro to rozhodli a nezáleží ani na tom, jestli je pro nás ta daná věc stále uspokojující.

Pokud si myslím, že mám psát, nic nenapíšu. A pokud si myslím, že bych měla být v tom, co dělám nejlepší a neustále se s někým srovnávám, tak tu představu o snu pomalu utlačuji, až z ní zbyde jen povinnost. Sen změněný v povinnost musí vypadat hodně sklesle. Představuji si ho jako scvrklé jablko.

Teď píšu to, co mě zrovna napadne. A zrovna v tuhle chvíli je mi jedno, jestli je to dobré a musím říct, že takhle plynule už jsem dlouho nepsala. Líbí se mi ta svoboda uvažování a transformování myšlenek do znaků. Jednou, až si tohle zase přečtu, možná mě překvapí, jaká jsem tehdy byla a co mi výřilo hlavou, a to je na uchovávání myšlenek to nejlepší.